Napsaly jste nám

Mám pocit, že Vás v každém tomto časopise  vyzýváme k napsání Vašich názorů, pocitů, vzpomínek a zhodnocení akcí, které během roku pořádáme, případně kritických připomínek a návrhů ke zlepšení práce výboru. Ne, a ne a nedaří se.I na  rekondici ve Sloupu se ukázalo, že jsou mezi námi „pisálkové“ a že to umí. Proč tedy nevezmete do ruky pero i v případě tohoto časopisu? Proč neoživíte stránky svými zážitky ze společných akcí? Co se Vám líbí, z čeho máte radost  Vy – máme radost i my.

Tentokrát se pera chopily tři účastnice sobotních výšlapů. Bohužel, ale jenom z výšlapů. Jsou ale i jiné příležitosti!!!!

Výšlap na Pitkovickou stráň.

V domnění, že v březnu už doopravdy zaťuká jaro a příroda se bude probouzet ze zimního spánku, jsem naplánovala cestu poklidnou částí Prahy 10 povodím Pitkovického potoka a Botiče. Ale letošní zima se nechce vzdát svého kralování a tak nám přes noc na sobotu nachumelilo nejméně 10 cm nového prašanu. Myslela jsem, že tato nadílka odradí mnohé z nás a raději zůstanete doma v teplíčku. Mýlila jsem se. Myslíte na kondici.

Naše cesta začala v Petrovičích, kde jsme šly kolem petrovického zámku, který byl postaven na místě někdejší tvrze kolem roku 1489 a podzámeckého mlýna, stavbě pocházející ze 17.stroletí. Dostaly jsme se k soutoku Botiče a Pitkovického potoka, kde je informační tabule naučné stezky. Její zastávkou je také přírodní památka – Pitkovická stráň – jedna z nejcennějších přírodních rezervací na území Prahy. Tam nás dohonila Věra, které ujel autobus, ale jako šikulka po telefonické informaci nás našla a pokračovaly jsme dál na okraj Dobré Vody – samoty v romantickém místě Botiče. Ve středověku se tu křižovaly staré kupecké cesty. Dál nás cesta vedla přes Pitkovičky do Uhříněvsi, kde v hospůdce „U Karla“ nás čekal chutný oběd (zajistila Jiřinka). Ty, co přišly (15) nelitovaly. Byla to krásná, nenáročná procházka zasněženou krajinou, kde se sluníčko odráželo  v bublajícím potoku a před námi ležela nikým neporušená zasněžená stráň.

                                                                                 Věra.

Další příspěvek je od naší stálé dopisovatelky Jiřinky Veselé.

Je tady apríl a ani propršená noc neodradila v sobotu 1. dubna 14 účastníků od oblíbeného výšlapu. Tentokrát to bylo do Divoké Šárky. Všichni věděli, že sluníčko je připravené a z mraků se vyhoupne hned, jak začne výšlap. Stalo se a slunce svými paprsky nás hřálo po celou cestu. Ta nás vedla podél rybníka Džbán a dál malebným údolím přírodního parku Šárka – Lysolaje. Ukončení výšlapu bylo sice plánované ve Zlatnici, ale všichni chtěli pokračovat v cestě dál a tak putování skončilo až U Matěje v hospodě „Na starý faře“, kde jsme poobědvali. Díky Věrko za krásný výšlap a už se těšíme na další.

                                                                            Jiřina

Květnový výšlap.

V sobotu 6. května jsme se vydali na opravdu romantický jarní výšlap.Den byl jako malovaný, celý den svítilo sluníčko, ale nebylo horko. Ze Zadní Kopaniny nás cesta vedla územím přírodní rezervace Radotínské údolí. Větší část cesty podél radotínského potoka kopaninským lesem. Radotínské údolí je známé svými vápencovými skalami a vážně bylo na co koukat. Krásné skalní útvary a všude plno jarních kytiček. Fialky, orseje, sasanky, pampelišky a v zahrádkách u chat rozkvetlé keře, které jsme ani všechny neuměli pojmenovat. Na potoce tu bylo vždy velké množství funkčních mlýnů, ale to už je hudba minulosti. Maškův mlýn, Špačkův mlýn, Malý mlýn, Dubecký mlýn. Některé mlýny jsou ve velmi špatném stavu, dokonce jsme  se seznámili se současnými majitelkami jednoho z mlýnů a viděli jsme v jak zuboženém stavu se budovy mlýna nacházejí. Chce to hodně lásky a dost peněz, pokud chce někdo tak významný objek zachránit.. Jediný z mlýnů je opravený – je známý Kalinův mlýn, kterému je 100 let a znovu používá původní název VESELÝ, podle svých původních i současných majitelů. Dokonce je v něm možné mlít obilí, ale to předvádějí pouze na objednávku. Cesta podél potoka byla místy rozbahněná, ale měli jsme nejen vlastní mužský doprovod, ale velký úsek šel s námi pán s pejskem Filipem a pomáhal nám překonávat nástrahy cesty. Tedy pomáhal nám pán, Filip nás rozptyloval a občas se na nás otřepal, protože značnou část cesty řádil ve vodě. Vycházka nás dále zavedla do obce Choteč, kde jsme viděli barokní kostel Sv. Kateřiny. Má fantastickou polohu, je vidět ze všech stran a z velké dálky. V Choteči jsou také zbytky tvrze ze 14. století, ale to jsme se dozvěděli pouze od Věrky. Poznat se to nedalo. Zničené historické místo, prostě nějaké bývalé JZD nebo Státní statek. Zato na návsi u rybníka mají barevného vodníčka, který vypadá pěkně. Výšlap jsme tradičně zakončili v hospodě, tentokrát v Chýžici, kde jsme se báječně a rychle naobědvali. Obsluha byla ochotná a usměvavá. Den se nám povedl, popovídali jsme si, nadýchali se čistého vzduchu, protáhli si těla a pokochali se pohledem na jarní zeleň plnou kytiček. Co může být hezčího, než takto prožitý jarní den?  Tak zase příště.

                                                               Zlata Pokorová

Byť vedl osla do Paříže, komoň z něho nebude.

Ne každý správně odhadne své možnosti.